Zapadají v chmáry šedé Tater turně,
hledí dolů Kriváň mutně tak a spurně,
blýskne časem lící,
střelí hrmavicí
do slovenské chmurně.
Jaj, Kriváni hlaný, jašo nahněvaný,
Paromovým okem točíš na vše strany,
střely plnou žmení
házíš po doleni
na lid malovaný!
„Ver jste vy mně Slovač, Slovač ledačina,
víte jen, kde bolí – hej, teď třeba jiná!
Veď jste jeden smuta,
když vás v bídná púta
mrcha Maďar spíná!
Ha, ten strapák, špata, hýří z Tater zlata:
kujte na valašky púta, nebožata!
Hore ke mně, brati,
chcem se shovárati
a biť v Asiata! –“