Bloudí Janík, bloudí horou... Kolem jenom jedle šedá s břízou šumí bělokorou – nepotěší duši chorou!
Kolem jenom skály leda v novém rouchu z líšejníků – neslyší těch žalných vzlyků, šuhajkovi nerozumí.
Kolem jenom duje, šumí po koberci měkkém vánek, zaboří se do sasanek, skočí pak zas do měsíčků,
červenými kývá zvonky, jimiž rdí se lechy stonky, do zelených pantoflíčků podražce pak vklouzne hbitě,
a jak rozpustilé dítě z dymnivkových bílých květů lesních včelek plaší četu. Kolem jenom ptačí cháska
zpěvné spolu kolo přede, nad lindušku, sedmihláska Slovák líp že nedovede. Kolem jenom srnky hnědé
koloušky si vodí k jarku, který jako na fujarku slezinníkem přes oblásky zurčí svoji píseň lásky. –
Nikde však té živé vody! Slzy tekou z oka v žalu v bílé květy na jahody. Na tvrdou teď klesl skálu,
a ta skála v luny svitu chvěti zdá se za soucitu. Soumrak zatím v lesy padá, v stromech tmí se víc a více,
tmí se i ta duše mladá, divně plají oči, líce. Fujarku však Janík k retu přitisk’ jako tehdy vřele,
Anulěnce rozechvěle když jí hrával na odvetu za drumbličky ladné znění – Zdá se mu, že její pění
hnulo zas tou skalou šedou. Hledí Janík zdiven kolem, ticho však je horem, dolem, pavouci jen sítě předou
za Janíkem, jakby zpátky hedvábnými těmi vrátky cestu jemu zavřít chtěly... Víc a víc se stromy tměly.
Ale náhle jako z chatky světýlka zřít paprsk bledý, tak jako by k němu dělo: Stoupej za mnou, hochu, tedy! –
Zjasnilo se bílé čelo, nová naděj v duši vzplála – – Pod krokem už zvučí skála, pod nohou juž kříky chrastí –
dále, dále! bez soustrasti! Prostřed lesa chata nízká. – Janíček už kliku stiská, předsíňkou do jizby vchází.
Nad velikou v jizbě knihou za lípovým, starým stolem, na nějž louč své světlo hází, schýleného hlavy tihou
vidět kmeta – – Ticho kolem. Pohroužen v svou knihu celý, pod níž bílá brada splývá, ani kol se nepodívá,
ač se dvéře otevřely, ač v nich stanul poutník smělý. Vědomec! Tak Janík mladý představoval si je kdysi,
s takovými v tváři rysy, po pás dlouhé bílé brady. – Čeká Janík, čeká chvíli, pohne-li se stařec bílý –
čeká darmo. K předu kročí, pozdraví. Kmet zvedl oči. Úsměv zachvěl rty mu jemně, vlídně povstal a děl k hosti:
„Věděl jsem, že přijdeš ke mně – nuž, pohov si po libosti. Vezmi za vděk tím, co skytá chýže otce Ludevíta.“
Kde se vzalo, tu se vzalo, na stole hned jídel stálo, jasné vínko v číši plálo. Vděčně Janík boží dary
z vědomcovy přijal ruky. Po chvíli děl věštec starý: „Vím, co hledáš těmi zvuky, které žal vlil do fujary.
Věděl jsem, že vody živé nenalezneš, hochu, dříve, pokud to světýlko bledé v chýži mou tě nedovede.
Sluha můj tě, milý hochu, dovede k jejímu zdroji; dřív však musíš ještě k boji posilnit se u mne trochu.
Nuž, jez, pij, co hrdlo ráčí, abys nabyl síly svěží k přemožení zloby dračí, zakletý jenž zámek střeží.
Valaškou svou draku hlavy rubat musíš do únavy, dvanácte hlav, z kterých rudé plameny v tvář metat bude.
Potom vběhneš do zahrady, u prostřed níž, plná vnady, lípa jako kněžna trůní, omamujíc svojí vůní.
Z pod kořenů staré lípy hojný živý pramen kypí. Nad ním zlatý pohár zočíš. Načerpáš jím živé vody,
přes hory pak, doly, brody doprovodí můj tě sluha. Nazpět se však neotočíš, sic se útěk nepovede,
cesty první horší druhá! –“ Na kolena šuhaj klesl, staré ruce líbal v pláči. „Díky, díky, dobrý děde!“
zajikavě sotva hlesl. „Se sluníčkem novým, ranním půjdu na ty hlavy dračí se svatým tvým požehnáním!...“
Cookies on Poetry Cove