Není-li to dobrým literátů zvykem,
chránit přátelátka škůdců před jazykem?
O, jak bych já Tebe, Strako, neměl chránit,
když Ty o všem umíš tak výtečně – žvanit:
o lesích a suchu, básnících a vodě,
o náboženství a taky o přírodě,
o Darwinu, bohu, muzice a Lutru,
o karakteru a divadelním šutru,
atd. atd.
Všecko od té hroudy do modrého nebe
zní jak z kolovrátku, přítelíčku, z Tebe.
Proto skloň se, pero, před Tvou učeností;
modleme se k bohu ve vší skroušenosti:
Hospodine, dej, ať jeho pěkné činy
naplní svět celý z naší Karoliny,
by se jím v svých synech mohla vezdy skvíti,
po smrti pak ať mu světlo věčné svítí.
Amen!