Zpívám o malířském bohovi,
o přeslavném mistru Štětkovi,
jehož obraz na stěně se plaší,
na níž v jednom spolku lidi straší.
Jeden obraz ten a jedna věc
pomohly mu k výtečnictví přec:
že měl dobrý talent tlouci špačky,
zvolen bohem v onom spolku plačky.
A než prošlo několik let jen,
sám bůh ví, čím vším byl vyvolen!
Kde jen byla jaká hodnost’ k snědku,
přinesli ji pro pámbíčka Štětku.
Rozumí se, když to všecko sněd,
že už štětec zahodil pak hned;
k čemu štětce, když moh bez rozpaku
malovat jen na vrbě nám straku?!
K čemu štětce, když jen hubou svou
stal se u nás hvězdou nebeskou?
Když jej pro ramena dobrá bozi
s sebou na obláčku slavném vozí?
K čemu štětce u nás, umění!
Nejsi-li plaz, nechej tvoření:
kdo se nedoplazí – nedoletí
k cíli svému ani za století!
Zapiš sobě za uši to jen.
Že tam místa dost, jsem přesvědčen;
neboť – nepohrdat ňákou pletkou,
mohl bys být dávno taky Štětkou.