Kolem hradby vozů,
prostřed bílé stany,
a pro lepší stafáž
ohně rozdělány.
Co tu švárných hochů,
co tu zpěvu, ryku,
nejlepší však dneska
markytánka hezká
v kruhu bojovníků!
Očka jako trnky,
korálové rtíky,
tváře sníh a růže,
dráždí bojovníky.
A jak zvučný hlásek
hochům mate hlavy!
Věru, div tu boží
nejlepší své zboží
na odivy staví!
Důstojníček mnohý
s pozlaceným pásem,
což by zveselil se
jejím zvučným hlasem!
Ale markytánka
koho láskou daří?
Všecky dráždí, vábí,
za jedním jen šla by
snad až ku oltáři!
Avšak vyvolený,
nerozumí, vzdychá,
na hory jen hledí,
u srdce ho píchá – –
Na hory jen hledí,
na obláčka siná
v pochybnosti klamné –
„Ach zdali se na mne
ještě rozpomíná?“ –
Zanech, markytánko,
zanech marné touhy,
vyvol jiného si,
řad nás věru dlouhý!
A tolik tu ohně,
že by stačil věru,
aby celým světem
rozšířil se letem,
pronik’ atmosféru!
Zanech, markytánko,
zanech marných stesků –
v očích hochů našich
dosti najdeš blesků!
Jednouli se vzbouří,
jednouli jen vzkypí,
ani děvče tebe,
kdybys bylo z nebe,
neminou jich šípy!