Dohlaholil zvonek.
V chatky zášeří
chudý horal s dětmi
sedá k večeři.
Oněměly lesy,
slavíček jen kdesi
píseň rozčeří.
Pěje neunavně,
jako z kovu hlas – –.
Zatím víc a více
tmí se modrojas;
náhle jako vzňatý
plane všecek zlatý –
duši jímá žas.
Slunce noci – luna
vzchází na obzor,
stříbrný vlas spouští
na vrcholky hor:
každé hlava bleskla
jak ta v báji ze skla –
zdiven zří k ní tvor.
A ta nebes báně
na šíř, na dýlku
hvězdami se jásá
všecka za chvilku.
Horal tobě řekne,
že jsou to však pěkné
oči andílků...
Večernice pyšná
s Kralomocem zas
svítí, jakby spolu
slavily dnes kvas;
malý vůz i velký
jakby velitelky
ždály na rozkaz.
Ke kvočně se tulí
tam zas kuřátka;
jsou tak světle žluta,
ještě holátka.
Ej, tu váhy, kosy
a tam hvězd co rosy,
plných pozlátka!
Boží je to dráha
z milionů hvězd,
do nebeské slávy
cesta prý to jest.
Po ní Bůh, jen letem,
po své pouti světem
domů slavil vjezd.
Těžko odtrhnouti
od oblohy zrak:
hle! teď kříž mu kyne,
utrpení znak.
Často k tomu kříži
pro útěchu vzhlíží
horal ubožák!