Táhli Turci, táhli, sbory jako chmáry, táhli z Filekova k Lupči na chotáry, v jedné ruce oheň, v druhé ruce vražda: juj, hřbitovem po nich dědinka je každá!
Zem slovenská úpí pod rumáky těžce, chmuří se i skály Lupči ve soutěžce, Hron své vlny mutí, hory čela mračí – seskákali s ořů Sytna pomáhači,
nakladli se v průsmyk, zavatřily vatry. Viděly to z dálky, zabouřily Tatry, šlehl Parom živou střelou nad lupiči – – Co se Turci děsí, utíkají, křičí?
Hej, tam se skal vrchu mláď slovenská kvapí, líce pochmuřená jako Sytno v kápi, zraky zaníceny jako Kriváň v búrce, ze srdcí jí šípy rostou na odpůrce.
Nad hlavami točí valaškami hoši, a před nimi Vavro jako na Tátoši; letí jak by orel dal mu křídla ručí – hoj, už Turky svírá lvího do náručí,
palošem v ně rubá litým z Tater žíly, Paromův blesk na něm spočinul v tu chvíli. Žene junač Turky valaškami, kyjci – do vln Hronu vrahy ženou Turkobijci,
a Hron pohněvaný nepřátely chytá – ej, byla to bitka na Příboji lítá! Lala! aga sketa do vln skočiť váhá, padá na kolena, volá na Allaha,
prosí pro bůh milosť, strach jím běhá křečný: „Nevíš čestně umříť – žij, ty nestatečný!“ Odvrátil se Vavro – skočil aga v nohy, utíkal a v dálce hrozil ze zálohy:
„Chraň se, ďaure Vavro, vrátím se jak čmelík, na supa však vzrostu – Allah, Allah velik!“ Hej, v průsmyku hlučno: po krvavé plaši Lupča s Lubětovou hýří v samopaši,
vatří bujné vatry, pějí šumné zpěvy, vyhazují chutě kulače si révy, pozabučky křepčí a kolesa lámou: máš ty, Vavro, věru chasu světoznámou!
Cookies on Poetry Cove