Což vy, zlaté časy, máte vůli stálou:
za skleněným vrchem, za dřevěnou skalou!
Bývaly jste, byly, ale prchly v chvíli,
smutnou Slovač jste vy zradně opustily;
zmizely jste jako lehký větřík před ní,
zasvitly jste z rána, zhasly po polední,
v chudobě jste přišly, ujely nám v koči –
neohřála Slovač nikdy na vás očí!
Neroní to nebe hvězdiček jak písku:
slovenská to máti pláče nad kolísku:
„Hajej, dítě, luli, až vyrosteš, synu,
pomstíš ubitého baťka na Turčínu!
Orel dá ti křídla, lev své mocné údy,
Tatra svoje žíly, Parom dech svůj rudý...“
Rostl Vavro pěkně jako makovička,
Slovači náš junák zarost do srdíčka.