Nepadli v stepi orlíkové, orli bystří, mladí:
to Kozáci se v stepi sjeli, vespolek se radí.
Oj prvý junák od starého vyjel sobě Donu,
oj druhý junák Záporožec z podněprovských honů,
a třetí z rozkotané Síče jede na lupiče...
Ach jak to všichni hořekují, jak je bolesť drtí:
„Ba není více slávy v světě, není čestné smrti!
Oj kde jsou naši atamani, atamani jaří?
Už sluníčko jim na mohyly šírou stepí září!
Už Kozák na osmanských prsou kopí nepoláme,
ba už se báťky Chmelničenka více nedočkáme!
Už čajka naše v Černém moři vln se nedotekne,
už Carohradu neušijem košulenky pěkné.
Oj kde je naše Síče slavná, kde palanky prosté?
Už step se po nich rozvlnila, tráva na nich roste.
A bikety kde šírou stepí vypínaly koše,
tam leda vítr urovnává zříceniny ploše.
Už karabiny oněměly, kopí vzaly zkázu,
už nebojí se Morozenka Leši více mrazu.
Už šavle naše zrezavěly, větrem nezašumí,
však ještě krouží nad kurhany ukrajinské dumy!
Ba poslední až Kozák padne v náruč smrti siné,
přec naše sláva molodecká v světě nezahyne!“