Zmizely juž hory v mlhách,
darmo zrak se napíná,
mlhy pojí zemi s nebem –
bílá jeseň začíná.
Slunce, k němuž hledíval jsi
za jitra tak zálibně,
jak sněhová koule visí
na obloze nehybně.
Nesvítí, jen jako měsíc
hledí dolů mlhami,
smutně tak, jak když se loučí
pastuškové s horami.
Tu tam chrastí horalovi
suché listí pod nohou –
odkud jeseň urvala je,
oči nalézt nemohou!
Neuslyšíš písně ptačí,
jíž naslouchals upjatě –
oblaka ti se svých výšin
sahají až ku patě:
Neviditelná je ruka
na vše strany rozpíná – –
Kráčej tiše, po špičkách jdi –
země právě usíná...