Víc hubí pochybnosť než smutná jistota...
Když usnu
a slavík v sen mi klokotá,
bouř hučí zas, a v dusnu
ston dobývá se z hrudí –
což jinak duše má se neprobudí!?
A vidím Tebe – Ty, má vesno měnivá –
Stisk ruky,
tvář jako jitro zářivá,
a hned jak do rozluky
zas bledne, pryč mne pudí –
což jinak duše má se neprobudí!?
O, zaklínám Tě, drahá, hořem písní svých:
jen slovo,
bych pohár štěstí ke rtům zdvih’,
buď v blaho šílencovo
skryl všecko, vše, co trudí –
pak aspoň duše má se neprobudí...