Nespím, sním jen v noci letní!
Pod oknem mým snové květní:
sny mně šumí vonné sosny
i ten deštík zlatonosný.
Sny mně šplouná ručej rychlý
i větříček pozatichlý –
oj, teď skočil po kapradí,
a juž libě skráň mi chladí.
Pak se vrací na jezero,
vzruší drobných vlnek stero,
a když perly k břehům snosí,
ztratí se jim do rákosí.
Opět klidna zem, a horem
hvězdy pučí nad obzorem;
a ta luna v jeho klíně,
jako loďka na hladině!
Kolébá se jako v spánku,
až se hrouží do beránků:
oj, ty horem nad zem spící
nesou se jak andělíci!
Čarokrásná letní noci,
kterak tvoje pouta zmoci!?
Rád jsem robem tvým, o paní,
a tvůj skon – mé umírání!
Ty když přijdeš, svým jsem zase,
svým jsem, srdce rozjásá se;
robem tvým jsem – volným cele,
jako ta smrť spasitele.
A ty, drahá, o jeseni,
až se moje bědy změní,
a já s tebou spojen budu,
jediná mi zrosíš půdu!...
Nepoznal jsem v žití klidu –
záhy kříž jsem chopil lidu:
na tom smutném kříži, brati,
dopřejte mi – umírati!...