Zde člověk mlčí a příroda káže – –
sto ledných obrů zvedá vstříc ti paže,
a každý výjev pod tím věčným krovem
je tvůrčím jejím slovem.
Ty prostory jí dómem, plným kaplí –
hle! v každé skála stojí za oltář;
a slzami, jež s tajných výší v tvář
ti skáply:
o těmi žehná příroda jen tomu,
kdo srdce otevře jí v jejím dómu!
Tam venku drtí křídla smělcům hromy,
zde ticho velebné jich pýchu chromí – –
Hoj, obzři se a vtlač si v duši opis:
co zříš – to životopis,
jejž příroda si vlastní rukou tesá – –
O blah, kdo jejím runám rozumí:
ten sebe v sobě snadno utlumí,
jí zplesá,
a šťasten, že je krásnou její částí,
nezoufá nikdy hoře nad propastí...
Kdož dí a ví, že bude kdys jen prachem?
Zde vhruž se v přírodu a nehyň strachem:
čas přeletí, – a na svém vlastním rově
se vtělíš v život nově...
Jak? – Ptej se růže, děvou nebyla-li?
A slavíka, zda nebyl pěvcem snad?
A hromu, nezrodil-li vodopád
ho v dáli?...
Rci, nitro země, nebudu-li jednou
tou kapkou na tváři tvé drobnou, lednou?!...