Po nebi hrady oblaků – slyš, táborem jak hřímá! Hrom udeřil a okolí jak děsná bázeň jímá!
Po třikrát děla zahoukla, kdo pochopí jich zprávu? To vypisují odměnu na uprchlíka hlavu.
A nežli západ krvácel, již v tábor vedli sběha: na rukou těžké okovy, však z očí plamen šlehá.
A v tváři hrdá odvaha, hoj! nad ní mužné čelo: což mnohé očko spanilé by pro něj zaslzelo!
Leč velitelův přísný zrak už z daleka ho vítá – ej však co cigán na to dbá, že smrť mu z něho svítá!
Jak smělá je to postava, jak ohněm kypí ústa: „Hoj ještě jsemť já cigánem, jejž odkojila pusta!
Hoj ještě jsemť já cigánem, jejž nebe krylo v spánku a jemuž pán bůh andílka kdys poslal za cigánku.
Ach když my čárdáš začali, náš čárdáš s cigánkami, hned celá pusta oživla a poskočila s námi.
A kudy táhnem, junáci – proč by se před kým báli? a hejno děvčat žebroní o čárdáš na cimbály.
Tu starý bača posadil rád do strany si čapku a při tom, věru, neskrbil o tokajského kapku!
Ej hola! hoši venkovští již s cigánkami točí, a mnohý magnát velmožný div nenechá tu oči!
Leč atlasová tvářička tak slaďounce mu kyne, že magnát div div nešílí a touhou nezahyne!
Jak volno bylo na pustě! však zde – zde všecko těsné, zde úpí každý v okovech, jen bolestíli hlesne.
A jakou lež to hlásáte, že pouta vaše svatá? Jeť válka hříchem dědičným, jenž přešel na mláďata!“
A pouta řinčí na rukou, ha výkřik, úžas retů – před vůdce letí okovy, však cigán s koněm v letu...
A na polo se obrátiv, zpět čapkou svojí točí: „Ej nechať pusta vyhrává, však cigán si v ní skočí!“
Cookies on Poetry Cove