Vypučel kvítek v stínu zlatých bání,
chudobka matka nad ním ožila
a drsné ruce na čílko mu sklání,
v něž suďba tajnou sílu vložila.
I rostl synek jako jasan v poli,
že radostí byl celé rodiny,
a lidé složili v něj velkou roli,
již započít měl v čele chudiny.
A když pak dorost’, hlásal slovo boží:
od chýže poutník chodil ku chýži,
že pýcha s výše trůnu ku podnoží
jen s pohrdáním k lidu pohlíží.
Tu napínali kmeti staré sluchy
a křečovitě rvali šediny,
pod nimiž zažeh’ v plápol pocit hluchý,
pod nimiž vědomí vzňal chudiny.
I cítil, jaký žár ve srdcích pálí,
že nezdrží proud jeho žádný stav,
že sešlý lid ten stojí zas co skály
a mužně žádá svatých lidstva práv.
Však když zřel krev na rukou toho lidu,
jenž v poutech všednosti lkal bez viny,
jenž počal chápat kletou svoji bídu,
tu vztyčil prapor v čele chudiny.
A byl to hustý příval smrtných koulí,
když na barikádu se řadili –
tu olova kus jedny k zemi choulí
a druzí znova pušky nabili.
A když mu vedle šedý otec klesl,
řka: „Drž se do poslední hodiny!“
on nezachvěl se, bolem nezahlesl,
když dokonával v čele chudiny. –