Vypučel kvítek v stínu zlatých bání – chudobka – matka dítko zlíbala, a drsná ruka otce požehnání se křížkem v měkké líce vepsala.
I rostl synek jako jasan v poli k radosti nekalené rodiny, a lidé složili v něj velkou roli, již hrát prý bude v čele chudiny.
Míjela leta. Pod chudičkým krovem on záhy k ruce otci – kmetu byl, a práce obdařila tvrdým kovem tu ruku, kterou pílí zmozolil.
Zdroj v hlavu velkých myšlenek se vnořil a v srdci z útrpení tkaniny odvahy blesky bystrým duchem tvořil, tak chystaje se v čelo chudiny.
A když už dorost’, hlásal slovo boží zedraným bratrů svojich šedinám, že pýcha sídlí v trůně, u podnoží, ní poplván že lidu stojí chrám.
Tu napínali lukem sluchy svoje a křečovitě rvali šediny, v nichž rozdmýchal on nové žití zdroje a zřejmo stanul v čele chudiny.
Na rány, které ruka nelítostná rozryla v těle bratrů ubohém, řítíc se na ně jako sáně zlostná, – již světlo dusit bylo úkolem;
na rány tyto kladl balsam míru a odpuštění hlásal v krajiny – a znovu sílil zkřehlou jejich víru, mocněji stanul v čele chudiny.
Tu v srdci cítil, jak tam oheň pálí, jak těžko dusit výbuch poroby, a když se tento oheň ven provalí, že cestou svojí mnohé pohrobí.
A když zas viděl krev na tváři lidu, jenž nesl pouta sám jsa bez viny, a matně patřil na otroctví bídu, tu vztýčil prapor v čele chudiny.
A byl to hustý příval smrtných koulí, když na barikády se řadili – tu olova kus toho k zemi schoulí, a dva zas jiní pušky nabili.
Když po boku mu šedý otec klesl, řka: „Drž se do poslední hodiny!“ on nezachvěl se – smrť za sebou nesl, než dokonal sám v čele chudiny. –
Cookies on Poetry Cove