Těžkým vzduchem větry letí v sporu – okamžik, a mraky horou v horu srazily se v siném záblesku, tratícím se náhle po obzoru,
rvoucím výkřik horám, nebesku... Ku předu! Jak svítíš dnes mi z mraků, horský dravý ptáku ohniváku, k malé chýži v boru na stezku!
Avšak ne! Chci zůstať. Z pod skaliska hleděť chci, jak ze křídel ti blýská, slyšeť chci, jak z prsou hlas ti zní. Strašná moci! Hle tam v dáli víska,
jak se choulí před tvou nepřízní, jak se halí v oblak šedomračný před tvým zrakem, ptáku krvelačný, po žertvě kdy šílen zažízní!
Hrozná sílo! Sílo bohorovná, děsná, krutá, ale přečarovná; nepokořen stojím před tebou. A v mé duši touha nevýslovná
objímá se s němou velebou... Miluji tě, družko mého žití, nelekám se tvého hromobití a sám žasnu, bouře, nad sebou.
Kdež ten jinoch, plný snův a bájí o ztraceném srdce svého ráji, snivá tvář a roztoužený hled? Kde se jeho sladká píseň tají:
„Pozdě! Nikdy více! Naposled! –?“ Dorost v muže – zlomil pouta zlatá a teď, bouře, s tebou světem chvátá, volnosť v prsou – čárný amulet!
Jen mu, družko, poskytni své síly, aby zatkl prapor do mohyly, zlatou surmou bratrům zahrál svým: probudí se v prsou lev mu bílý,
zapěje jim hlasem hromovým, prolomí jim tvrdé prsou hráze, že své paže zvednou ku přísaze – a pak běda vrahům vrahovým!
Tichne bouře – v dálce mračno mešká – – Zvolna z mlhy vystupuje Sněžka víc a více v rozjasněnou výš – a má duše probírá se ztěžka:
ticho kolem, lehký vzduch zas již, bor si oddech, sprostěn opět hrůzy, a pták volně zapěl ze haluzí – srdce moje, ty mu rozumíš!
Cookies on Poetry Cove