Zpívej, Muso, klinkavými slovy,
jak narostly uši na oslovi,
kterak volku bůh požehnal rohy,
proč dal velikánům velké nohy,
a co asi ten žaloudek zkusí,
jenž ty uši, rohy, nohy strávit musí!
Nežli Šlupka v sněmě šláp si na svůj jazyk zdravý,
nežli Vrabec vyfňukal si záři kolem hlavy,
nežli Orang folianty zdělal vědou příští,
než Loudavá zvítězila čímsi na jevišti,
než moh Schmackes v družstvu divadelním páchat pikle,
nežli Štětka zvěčnil mladých selek staré kytle,
než svou estetikou pobil filosofy Straka,
nežli Zídka hvězdou stal se – ve znamení raka – :
vše, co bylo dosud namluveno,
nafňukáno,
naučeno,
nadeklamováno,
planirováno,
zmalováno,
filosofováno,
nedobudováno,
rozbilo se jako starý krajáč v střepy,
jak se zjevil X. Y., nový talent velkolepý!
Mělť on, pravda, každý zvláště velkolepé nohy:
od Českého klubu v Praze až až do oblohy!
Zpívej, Muso! – vzývám tebe plačky –
ať zas tluče hodný lid můj špačky;
nebudem ho věru ze sna plašit –
bychom nemusili za trest z našich časopisů
strašit, ouvej, děti strašit!