Volnosti zkvetla z haluzky,
a zefír v svět ji nese,
paprslek ze své pochůzky
přidružil k svobodě se.
A celá boží obloha
ji líbá v jasné čelo,
a slunce skytá od boha
jí řasný šat na tělo.
Tu sběhnou sem se lesové
a šumným hlasem praví:
„Chcem, svobodičko, sluhové
být svaté tvojí hlavy!“
Tu přitáhnou i skaliny
a temným hučí hlasem:
„Chcem, svobodičko, družiny
být tvými věčným časem!“
A přiženou se větrové
s podivnou také písní:
„My budem věrní poslové
tvých rozkoší a tísní!“
A zahovoří svoboda:
„Mé buď vám požehnání;
a blahá buď z vás úroda,
jak z lidí pyšných ani.
Neb neuvítal nikdo z nich,
jak příroda mne všeká,
ač přišla sejmouti jsem hřích
otroctví ze člověka!“ –