Světničku kahanec ozářil mdlý –
u lože dceřina matička dlí...
„Slyš, ó slyš, matičko, upír tu kvílí!“
„„Vítr to, dítě mé, vítr v té chvíli.““
„Upírá po mně tak divoké hledy!“
„„Paprslek luny to, dceruško, bledý.““
„Běda! již napřahá hněvivé ruce – –“
„„Potěš tě pán bůh sám, potěš tě v muce!““
Bázlivě stulila v náruč se matky:
„Nikdy víc nepřijde Todor můj zpátky?“
„„Na cestě Todor tvůj, na cestě už –
jenom se, dítě mé, jenom se zmuž!““
„Pro boha! upír již svírá mne lítě:
zachraň, ó matičko, zachraň své dítě!“
Matka však bez moci usíná, sní – –
Dvanáckrát náhle to se stěny zní...
Zaúpí, zabouří obluda děsná –
úzkostně matka se probírá ze sna.
Světnici opustil nepřítel klam,
do kořan dvéře a Todor v nich sám.