Světnička šerá; bílý vzhled,
po tvářích perle kanou,
tak jasné, však ne vroucí tak,
jak ty u lože stranou. –
Tam v lůžku máti nemocna
svou touhu k letu nutí:
„Můj Bože, jenom okamžik
mně přej ho k obejmutí!
Bych dala jemu naposled
své požehnání vřelé,
jež jsem co dítku vlíbala
v to čelo, v oči skvělé!“ –
Však venku temno; v světničce
řeč tlumí tiché lkání – –
Syn ještě nejde – matka již
všem dala požehnání.
Však ještě oči pozvedá,
zda na prahu se mihne? –
on dosud nejde! – Ach už snad
ji živu nezastíhne.
A úzkosť svírá bledou tvář,
dech víc a více vázne,
ret křečovitě trhá se
a oko žití prázné.
A on tu není.– – Náhle však,
jak v těžkém polosnění
naposled matka vzchopí se,
a hle! jak tvář se mění.
Tu novým žitím vzplane zrak
a ústa ticho věští:
„Můj syn, můj syn již přichází,
vidím to v blízku štěstí!“
A ještě chvíle – na prahu
v tom čekaný se jeví,
a čili dřív se radovat,
neb zaplakat máť neví.
Jen na srdce ho přivine,
jen sladce líbá v čelo,
co všecko požehnání již
se na hlavu mu schvělo.
Pak ústa ještě zašeptnou:
„Žij blaze, dlouho – synu – “
a syn už tiskne v náruč svou
jen mrtvolu matčinu.
Tu samé nízké světničce
po tvářích slzy kanou,
však jasnější a vroucnější
jsou ty nad ložem stranou. –