Po háji snové napadli čistí,
tichounko, větřík nezalká;
rosičku líbá s bujného listí
medovým retem rusalka.
Nad chýžkou malou červánek visí,
komůrka v jednom světýlku,
a já zřím uvnitř půvabné rysy,
hedbávnou kadeř na čílku.
Hlavička snivě k ňadru se tlačí,
toužebně v blanku pohlíží,
pohnou se rty a rodina ptačí
umlkla rázem před chýží...
Naslouchám tiše – jaké to zvuky?
Ó dítě, znám je, dávno znám:
ze rtíků tvých a ze tvojí ruky
vyšly jen jako drahokam.
Slavíku horský bez vazby těsné,
tebe-li anděl uslyší,
opustí ráj a k nohám ti klesne,
pokud se píseň nestiší!
Červánek snivě v okénko zírá,
se slzou jej vždy provázím:
sám nevím, proč mě nepokoj svírá
a proč tak smuten odcházím!