Zelený Urpín při Hroně rychlém,
Radvaň jatá večera snem,
spanilá Dětva v údolí ztichlém,
Bystřice a nad ní hor sněm,
čela jichž mlžná objímá clona;
nad hlavou lípa stinná i vonná,
pod lipou tatranské děti,
obrostlé jasem slovenské pole:
„Ondřejko náš, jak spí se ti dole? –
Oveček zvonky sem letí...“
Jako by Slovač neměla svatých? –
Objala ho země, ta máť,
zamkla mu oči na ňadrách zlatých,
k hlavě lipku dala mu brať.
Poprve pěvec otvírá víčka –
co vidí? Hron, jak šuhaje hýčká,
na pltích slyší je pěti –
Pozvedne zraky k Polaně v dáli –
co vidí? Vatry Dětvanů zplály,
toužení fujar sem letí.
Matka sní – jaj, kdo uspává syna?
Šumot lípy, zurčení vln,
vichor, jenž zved se Urpínu z klína,
sladké vůně sosnové pln,
šuhaji, kteří nosí mu píseň,
děvčata, v líčkách granátů tříseň,
ptačí zpěv z každičké sněti,
červánky vater s holí a strání,
fujary pláč a zvonečků smání,
valášků zkázky sem letí.
Po letech zpěvák na hrob však zbloudil –
zrosil trávu, zlíbal ten kříž,
neznámý stesk se v ňadra mu vloudil:
„Ondřejko, jak věřiť, že spíš?!
Lada v Tvé hory nasela kouzla,
stryga však zrady pod Tatry vklouzla:
lid vrazi zbíjejí kletí –
obrůstá smutkem slovenské pole:
Ondřejko, pro bůh! nezbuď se dole –
Slovače nářek sem letí!...