Tkadlec.

Sedí za stavem – bled, ruka tuha, choré tělo mráz má za soudruha; okem zpomínka mu zírá těžká tam, kde sněhem skráň ovíjí Sněžka.

Sedí za stavem – bled, hlavu chýlí, v které vykvetají snové milí; ale rázem uvadají v lebce, ozve-li se nářek na kolébce.

Slyš! jak spěchá těšiť choré dítě: „Neplač, trp jen, pán bůh uvidí tě, vždyť už dávno nechal bez rozkoše, bez pohledu – svoje Krkonoše!“

Dítě zmlklo – navrátil se k stavu, opřel dlaní opět šedou hlavu, tichý povzdech dusil na rtech ztěžka – a zřel zas, kde v sněhu dumá Sněžka.

„Drahá, drahá! Odešla mi s jarem, sotva zjásala se prvním darem, sotva dítko vložila mi v paže: ,Viď, že máš je rád? – ach, umru snáže!‘

Objal jsem ji s pláčem naposledy – zapomněla všecky žití bědy, zašeptala s něhou, jí jen vlastní: ,Bývali jsme šťastni spolu, šťastni!‘...

A pak zhasla – – Po čase mi mnohém ještě srdce kvílí: ,Drahá, s bohem!‘ Bída nespí – zas doráží lítě: ,Dej sem, ty máš ještě dítě!‘ – Dítě!“

A slyš děcka pláč! Vstal, kolébá je: „Záhy tebe zlíbá úsměv máje – trp jen! zajde zlý juž zimní spánek, srdečko se dočká radovánek.“

Zdřímlo dítě – sedl znova k stavu, opřel dlaní sněhem zkvetlou hlavu, tichý povzdech dusil na rtech ztěžka – a zřel zas, kde s mračny mluví Sněžka.

„Člověk! – Sije zlato práce ryzí! Sil jsem též – a kdo že za mne sklízí? Pracoval jsem do krve a potu, abych zachoval je při životu!

Člověk! – Otrok choroby a hladu, s bohem chce se děliť o moc, vládu, ale o mamon – ha, kdež je s plánem! – neumí se rozděliti – s pánem!

Kletba, kletba člověčenstvo tíží – volnosť chce, a kuje stero mříží, a tak její zora snad se vznítí, až mu bude málo do vyžití!“...

A vstal zas a kráčí ku kolébce: líčka dítku sníh ošuměl hebce, rtíky stuhly... Zrak se kalí tkalci: „Tak bůh shledl opět – ku zoufalci!“...