Tersana.

Utich’ Stambul, západ vykrvácel, téžké mraky lehly na mešity; ve mračnách se třpytný bajrák ztrácel, slastí spita duše islamity...

Nad Tersanou tíše trůní pustá, ale chmurně stěny, husté mříže lépe mluví nežli sterá ústa, Tersana jež krutě pouty víže. –

V tmavé kobě v rozedraném šatě leží muž a v dálku sílá hled. Luna zdá se tonouti dnes v zlatě, a bůh ví, zda vězni naposled!

Dávno v prsou tužba vymřela mu, dávno naděj v duši vyzněla – padla slza na prohnilou slámu a noc křídlem nad ním zachvěla...

Bolesť kmitá tváři těžko snící, dlouhý vzdech se z ňáder vyvlní – – „Neodcházej, neodvracej licí, ať mé nitro slastí naplní!“

Došeptal – slyš, vrzla děsná brána! – „Jednou cestou šli jsme života, paprsky nám byla posypána, na konci však stála Golgota – –

Zříš tu ženu? Že jí srdce puká? Domovino, tvé to líce jest! Tisícerá snášeť budeš muka, než své palmy uzříš ratolesť! – –

Konstantine...“ Opět řinčí brána: nový vězeň k druhu přistoupil... „Ano, paprsky nám byla stlána, o něž, Dimitriji, vrah nás oloupil!“

Padl spánek se spáčových zraků: hledí kolem, vzkřikne poděšen – v hroznějším se nikdy žalář mraku vězni nezdál z mříží těch a stěn...

Však již náruč ohnivě ho svírá, že ni vzdechu nelze pronésti; srdce pukající, neumírá, ale stená v divé bolesti:

„Bulharsko mé, Bulharsko mé chudé, kdy tvůj národ paže povznese, věčně Stambul krev tvá kropiť bude, nikdy pout svých Bulhar nestřese?

Kdy se vrah tvůj bíti bude v líce, z vilných skrání vlas kdy bude rvát, kdy se kříž náš zastkví z půlměsíce, kříž náš zhanobený tolikrát? – –

Když tě vydal fanariot spiklý, Dimitriji, v ruce tyranů, když tě v poutech ztupeného vlíkli s rouháním a láním v Tersanu,

tehdy hory urvaly mne tobě, tehdy mřel jsem po tvé náruči: nuže, mám ji, s tebou hynu v hrobě, nechať výstřel tedy zahučí!“ –

Těžké kroky zavzní ku žaláři, rachotem se brána rozletí, příšerně se katův líce září – bratři padli sobě v objetí...