Vás, kněžky, spatřiť uslzeným okem
a zajásať – toť jeden okamžik!
Za Štrbským plesem, jako kamzík skokem,
jsem k patám vašim vnik,
a v dojmu přehlubokém
hruď naplnil krás vašich tokem.
O nadšení! kdy Kriváň vstříc mi kynul,
ten lev, jenž k skoku do mračen si klek;
kdy s čela Gerlachovce oblak splynul,
a slunce paprslek
se s něho v pozdrav řinul
a v srdci písní odpočinul!
Tam u stříbrné stuhy vodopádu,
jež ve skalách se tratí závratných,
proud sopky Vysoké dal vládu
v těch věžích úchvatných.
Tu Bašta pyká svádu,
jsouc rozervána od základu.
A za nimi se Mořské oko tají,
sklad všaké krásy v Tater údolí;
vstup Ostrá s Tupou hroty skalisk hájí
a spolu zápolí
o slávu v Tater ráji,
jež lidstvu pěvce kolébají.
Tam Lomnický štít od pasu již v mracích,
blíž v kosodřevě Slavkovský dlí kmet;
když blesky bijou dole ve oblacích,
ti obři křiví ret,
a co jim hoří v zracích,
to metají v dol po Slovácích.
A tím tam dolů celá Tatra volá:
„Hoj, vaši jsme, jen pravou odvahu!
Nám skočte na plece, vy bědní z dola,
a hromem po vrahu!“...
Slyš! Paromova kola – –
Jaj, což má Slovač ještě zdolá?!...