Den procit’ nový v stepí měkkém klíně
a skvoucí růže nasil v Ukrajině.
Teď otevřen i žalář vlhký, nízký:
„Hoj pane Sulimo, již soud tvůj blízký,
král Lechů tebe v černé shledal vině!“
Však pan Sulima vzdorovitě hledí:
„Vrať ku králi se, posle, s odpovědí,
že válčil Sulima jen proti vrahu,
jenž odvážil se k Ukrajiny prahu,
jenž mečem nevítězí, ale mědí!
Hoj nechať jenom hněvy svoje množí,
víc karabiny Kozák neodloží!
Za každým keřem najde král váš reka,
pod každou skalou tisíce jich čeká
a pln jich Don a plno Záporoží!“
A pochopové novou nesou zprávu:
„Připrav se, atamane, ztratíš hlavu!“
Oj rozveselen hlavu hetman vztyčí:
„Za Ukrajinu, za junáckou Síči!“
A mužně kráčí ve žoldnéřů davu.
Tma zahalila smutnou Ukrajinu
a nářek letěl z prsou její synů...
Krev Sulimova z lešení se roní
a smutná Ukrajina hlavu kloní
a teskná duma vylétá jí z klínu.
Však jaký mrak to nad Kodakem krouží?
To v plameny se pyšná pevnosť hrouží. –
Jak opouštějí nepřátelé tvrzi:
ty plameny, toť za hetmana slzy,
a celý Kodak za kurhan mu slouží.
Kdo bude hetmanem, kdo černou pomstí vinu,
kdo rozveselí tesknou Ukrajinu?
Oj palanky se v Síči jen jen množí,
tisíce orlů rodí Záporoží:
Jen vzhůru, Ukrajino, vzhůru k činu!