Oj pan Sulima pod Kodakem stojí
a ohnivou mu košulenku strojí.
A sta koníků, sokolíků hbitých,
a sta Kozáků, mládců ostražitých,
se k veselému připravují boji.
Oj jako bouř, kdy ze mraků se leje,
na hradby ženou, a v Kodaku zle je.
Kam Kozák hledne, tam je okamžikem
vždy vítězným a slavným kopiníkem!
Oj krvavou se mlhou Kodak kreje.
Sám pan Sulima první hradby steká –
hoho, že Marjan už se také leká?
Kde vězí jen, či vítězů se chrání?
Tam v hradě stížen hetmanovou zbraní,
na kypré půdě poduška mu měkká...
A Kodakem teď ples a rozkoš zmítá,
neb vládne jemu hlava ostražitá.
A Sulimovi všecko chválu vzdává:
„Veď, otče, syny, kde je čeká sláva –
ty sluníčkos, a v Ukrajině svítá!“