Ty ráno vlasti palčivá,
ty staroměstský rynku,
tys vepsal písmem krvavým
v nás bědnou upomínku!
Kdo v duchu nezřel vrahů tvých,
neklesal pod jich pažbou,
když kvítí rostlo krvavé
tou drsnou tvojí dlažbou?
Ach, hlava klesla za hlavou
tam našich mučedníků,
a každý vzmach katanů vklál
i v srdce vlasti dýku.
A zvedla-li se žehnajíc
neb odpouštějíc ruka,
ret každý by ji zulíbal
a každé srdce puká...
Zas věků křídla složena –
čtu písmo dějů nových:
ach, kolik skryto bolestí
v těch několika slovích!
A spásy dosud nevidět,
mrak slunce ještě cloní,
a strážný anděl otčiny
na prsa hlavu kloní...
Hoj, starý lev náš dosud spí –
či věštbu dávnou splní?
Či příboj opět zavíří
a moře dějin zvlní?
A nečekáme nadarmo
ha, ve svém jařmu kletém?
Tím hloučkem škůdců nepohnem,
a hýbali jsme světem!