Divoké chmury táhnou po obloze,
jak slepý Žižka hnal se ve svém voze,
a nad městečkem sápe blesk se lítý,
že strachem v komínech se třesou kýty.
Lid zbožně rozsvěcuje hromnice
a pan purkmistr hledá v kronice,
zda byla větší bouře kdesi kdysi
jak ta, co dneska nad městečkem visí.
Ni červa zříť, vše vlezlo do své díry,
jen pan purkmistr stojí nad papíry.
V tom Kouba přikvapí a ústa špoulí:
„I ať do toho prach a tisíc koulí!“
„Co jest?“ – „A vy se ptáte jen?
Což nevíte, že dnes je soudný den?“
A pan purkmistr pustil na zem akta:
„Kde, pověz, drabe, jaká k tomu fakta?“
Dráb purkmistrovi vážně k oknu kyne:
„Tam máte fakta nade všecko jiné!
I ať mne polkne třeba pekel běs,
není-li v skutku soudný den již dnes,
i ať víc nejsem moudrým drábem Koubou,
nejde-li tamto pravý anděl – s tr...!“
A pan purkmistr hledí, nevěří:
„Toť přec jen rada Bouřka s neteří!“