Na horách, lesích pospolu
rodina mladých sokolů,
a hnízdo jako na stráži –
běda! kdo sem se odváží.
Má každý sokol růžici,
to zahnutou svou šavlici,
a má on srdce citlivé,
to k Turku vrahu nejdříve.
Běda mu, běda! Turčínu,
jenž vzbloudil v jeho rodinu:
tu blýskne sokol ramenem,
zchvátí ho jeho plamenem.
A na horách a na lesích
jaký to potom slyšet smích!
a skaliny zní dokola,
že břitký jat’gan sokola.
Zajel si aga na hory,
na hory jejich komory –
však má on zbraň a vzácný skvost
a Moslemínek dosti, dost.
Nezná se aga na lesích,
a do kola jaký to smích!
tu hnízdo jako na stráži –
běda! kdo sem se odváží.
Kol ohně sedí pospolu
rodina mladých sokolů,
a po těle všem ze strany
tu řinčí ostré jat’gany.
Zhlédl je aga, zhléd’ je sbor
a nepomyslel na odpor,
zhlédli ten dlouhý v kole řad
a chystali se na výpad.
Nepřijel aga nikdy zpět,
nikde ho zpátkem nevidět –
jen v prostřed kola na tyči
jakási lebka visící.
A znovu ples a čilý smích
na horách slyšet na lesích;
a Mosleminky pospolu
s rodinou hýří sokolů. –