Jen ještě pohled, ještě kmit,
jen slza ještě maličká,
a zmizí chýžka, okénko
a zmizí drahá hlavička.
Zlehounka temna po větvích
jako když napadá,
již umlk’ ševel, tlukot stich’
a slunce zapadá...
A v okénku teď mihnutí
a šepnutí: „Již na věky!“
Chci tisknout oči do dlaní,
však hledím za ní bezděky.
Rád promluvil bych, pokynul,
a divná závada...
jen vzdech se z ňader vyvinul –
a slunce zapadá.
Již vracím se, a v duši přec
ji vidím, slyším: Nikdy víc!
A okamžik – a ztratil jsem
snů nejluznějších na tisíc.
A zdál se mně ten celý svět
jak pustá zahrada:
mráz poslední jí spálil květ
a slunce zapadá...
Čas utíká. Však myšlénky
přečasto nazpět zakrouží,
a často v tichých vzpomínkách
se mysl ještě roztouží.
A často hledí oku vstříc,
jak v dálce uvadá,
však opět slyší: Nikdy víc!
A slunce zapadá...