V hrad starý dovedly mne oči –
čněl troskou z pevných skal,
se zdí se chvěly šumné sosny,
dvůr mechem zarůstal.
I sedl jsem na zbytek sloupu,
byl z večeřadla snad,
a přiletěla ke mně duma –
jak proměnil se hrad!
Zas pyšně hledí bašta k nebi,
a z trosek hrad je cel,
síň rytířská se plní hosty,
šat kníní nad úběl.
A na hradě jsou divné zvěsti –
hoj, páni hněv a vzdech;
jat zrádně kněžstvem svatý mistr
zhas právě v plamenech...
Hoj, na hradě jsou divné hody:
zvuk mečů proběh síň,
vstal hostitel a mečem mávl:
„Král věrolomce zhyň!“
„Zhyň!“ opětují davem páni
a tasí břitkou zbroj – –
A hostitel zas mečem mávl:
„Nuž, Římu na odboj!“
Zní meče opět ku přísaze,
a paní tlumí vzdech.
„Za pošlapanou králem pravdu,
za mistra v plamenech!“
I vyskočil jsem libě zpružen
a po meči též sáh,
a v tom zmizela síň mně stará,
hrad zas jen v ssutinách!
A místo meče na mé pleci
jen lesní visí roh –
o hrady našich bohatýrů,
kéž bych vás zkřísiť moh!...