Vyskočilo z vrchu nové jitro, růže ze mladých mu tváří planou, vonné vzdechy ze rtů jemu kanou, sladkou láskou dýše jeho nitro.
Ve chaloupce, divou bolesť v oku, sedí matka s chrabrým sokolíkem, sokolíkem, dobrým bojovníkem, handžar hladí, divnou šeptá sloku:
„Když děd pásal tebe druhdy k boku, když tě pásal, když tě mužně tasil, postrach v Turky nasil! Když tě choť můj v statnou ruku chopil,
drzý škůdce krví lup svůj kropil, z daleka měl popil! Ve synově ruce bez umdlení msti mou bolesť, moje pohanění!“
A slyš! divné zvuky z venku letí, jako vina vrahu ve zápětí, jako bol, jenž srdce zakrvácí, ale duši mroucí v tělo vrací,
aby znova mřela v trapné touze, zoufalostí děsně, zvolna, dlouze... Zbledla matka, zbledl hajduk v chatě, jaké divné, a přec známé zvuky!
Před chaloupkou v rozedraném šatě guslár slepec, v tváři výraz muky, těžkou hlavu k vlhké tlačí stěně; s temných očí hojné slzy kanou;
a ve strunách znova rozníceně bolné zvuky zoufalosti planou. Jeden pohled přesvědčiti stačí, odpuzuje a zas k sobě tlačí.
Uděšena matka k slepci hledí: proč se třesou jeho rtové bledí jako v touze, jako v divém hoři, proč se vzdech v nich: „Odpusť, odpusť!“ tvoří?
Okamžik – a máť se k zemi shýbá, slepce objímajíc hladí, líbá; jako děcku, na němž viny není, šepce mu své krásné odpuštění.
Blaho vzplane ubožáku v duši, vášnivě se ústa k slovům vzruší: „V boji krutém, v bratrovraždném boji vzbudilo se hříchem srdce spité.
Od té doby v hoři, v nepokoji bloudím, úpím, volám – neslyšíte! Odpadlíku vypálili oči – dlouho marně kroky světem točí,
dávno sníh už leží v jeho vlase, však přec našel matičku svou zase...“ Umlknul a dech se náhle tlumí, hlava klesá, slza s oka padne –
vzkřikne matka, sotva porozumí, a vášnivě čelo líbá chladné. Líbá tváře, líbá rty mu zpráhlé, zastená a ztichne mroucí náhle...
Harambaša dosud klidně stojí, nyní zvolna ke skupení kročí – proč však obrací se v nepokoji a proč slzy derou se mu v oči?...
Cookies on Poetry Cove