Stojí, stojí vzdorné hory, jako reků bajné sbory, jako stráže domoviny: zpátky, zpátky, Turku líný!
Dobrá puška, handžar tuhý hajdukům vždy za soudruhy; síla, čackosť v každé sluji na Balkáně hajdukují.
„Utíkati před Balkánem!“ Máchnul chutě jataganem: „Nebude to boj dnes prvý, jenž mi skropí bradu krví!“ –
Blesky v oku, blesky v líci, handžar v ruce, smělosť v hrudi, letí, letí sokolíci, do bitky je touha pudí.
Zblednul aga na koníku, ta tam mužnosť v okamžiku. Setkala se těžká mračna, děsně chmurná, děsně lačná.
Hoj už prší z mraků střely – zpátky, drzý nepříteli! Harambaša v před se valí jako příval, jako bouře,
Turci stojí jako skály, nepohnou se v divé vzpouře. Jako tygr aga v boji tureckými chráněn voji:
“Vzhůru, vzhůru sokolíci!“ Nová bouře horem dolem, utíkají Turci kolem v krvavé již chumelici.
Letí aga k harambaši, zatočí si jataganem: „Braň se, ďaure, moci naší, ať tě živa nedostanem!“
Však proč bledne, proč se třese?... Výkřik zavzní v tmavém lese – – jatagan mu z ruky padá, oči mknou se křečovitě,
kolem Turci: „Zrada, zrada!“ Utíkají vzdorovitě. Rázem utuch’ bitvy plamen. Harambaša jako kámen.
Klesla ruka s břitkou zbrojí – harambaša němo stojí... Zachvěly se skály kolem – harambaša vzúpěl bolem,
že hlas jeho děsnou vřavou letí lesem, dálí tmavou: „Kletba, kletba rodné krvi!“ V dlaně padla tvář mu bledá –
„Běda vlasti, běda, běda, syn jí srdce probod’ prvý!“
Cookies on Poetry Cove