Vyletuje sokol z modrých vrchů:
oči jeho zářivým jsou bleskem,
křídla jeho démantovým leskem,
sladkou písní jeho táhlé hrdlo.
Nezakroužil sokol k raje snící:
sluníčko to z modrých vrchů vzchází,
ku květům se něžně dolů shýbá,
rosné perly s jejich víček líbá.
Vyskočila raja čile z lůžka,
vyskočila co květ ze kalíšku,
zazpívala zbožně píseň ranní,
zarděla se v blahém usmívání.
V bílé chatce dva povstali bratři,
tož dva bratři a stařenka matka.
Ruku v ruce, ústa v ústa pjali,
oba staré matce slibovali:
„Kamkoli nás rozloučení šine,
nikde naše láska nezahyne,
kdekolivěk druh zas druha spatří,
poznáme se jako rodní bratři!“
Požehnala matka dobrým synům,
vypravila potěšení z chaty.
Sama kleknouc, modlila se vroucně:
„Nedej, bože, utonouti šajce,
nedej plavcům zahynouti v bouři,
ale provoď k cíli snahu ryzou.
Zapomenu ráda na své stáří,
na své stáří, na útrapy všecky,
jen kdy spatřím předrahé své syny
v službě drahé rodné domoviny!“