Ticho jako ve svatyni –
sáhlo jitro v tajnou schránku:
a ten horský blankyt nyní
uzarděl se od červánků.
„Div mne chuť již neopustí!
Ani stopy po mé lani –
ha, slyš! ze křoví cos šustí:
chutě, starý, na čekání!“
Oj, z té záře od pahorku
paprsky teď kolem střílí,
a jen chvilku ještě k borku
běloučký se závoj chýlí.
„Jak se tají, mrška, v houští,
jak se chví, než zvedne nohu!
Hoho, pozor! juž se pouští
zvolna, tiše od brlohu...“
Oddechl si borek z hlubin,
padla jemu s ňader tíha;
a ten úsvit jako rubín
v korunách se stromů míhá.
„Však víc lesť jí nezachová!
Jak se pohne – spustím smělo!...“
Houkla rána – ticho znova...
Dobře, starý, měřils v tělo!
Pluje slunce nad pahorek,
jasnou záři v hory lije,
zlatou sype rukou v borek
vůni, květ i melodie.
„Proklatě! Což divnou lani
zachvátila moje rána:
zahynuls mi na čekání,
synku, duško milovaná!...“
Kol vše jásá, pěje, zvučí,
omlazení, život všude,
u křoví kdes jenom pučí
ze dvou srdcí květy rudé...