Sviť mi na cestu,
zlatý prstýnku,
probuď v duši mé
drahou vzpomínku!
Větřík tichounký
zavál do člunu;
obzor na skráň vtisk’
hvězdnou korunu.
Obejmu ji úž’,
nedbám o vesla,
a bůh ví, kam nás
loďka donesla!
Přitulí se blíž,
zří mi do očí,
lehkou ručkou mne
zvolna obtočí.
Duši plamennou
oko zrcadlí,
nitro čistotné
ruměn nezvadlý.
S prstu sejímá
zlatý prstýnek,
sladkou výměnu,
poklad vzpomínek!
Ach což tisknu jej
na rty třesoucí,
ach což skrápím jej
slzou horoucí!
Tmavá vodička
bije o vesla –
kam pak nás to jen
loďka unesla! – –
Sviť mi na cestu,
zlatý prstýnku,
probuď v duši mé
drahou vzpomínku!