Hoj, toku červený, kdy šumíš z hlubiny, z tvých ňader růžových kdy srší rubíny a ohněm rty mé pálí: na chatu maličkou, na zápal dětinný,
na krásné pohádky u krbu rodiny hoch zapomíná v dáli! Což jinak šumělo mu víno v konvici, když tiskl na srdce to děvče, měsíci,
když ručky se mu třásly; když čistý ruměn mu tak rděl se na líci a očka plála tak, že hvězdy zářící v jich lesku bledly, hasly!
Hoj, srdce blouznivé, můj snílku nebohý, ach, dlouho věřilos na lásku, na bohy, dnes vše juž tobě k smíchu: jak hoch tvůj satana kdys chytil za rohy
a božskou škrabošku mu hodil pod nohy i zdupal jeho pýchu! Hrd na své vítězství, jak plesal šílený a nebe k hroudě své chtěl strhnouť rameny
a zasmáť se mu trochu? Že ale nemohl na vrch ten skleněný, jak hledal v konvici své nové edeny – hoj, vzpomínáš-li, hochu?
Ha, mlčíš, divoký? a teskníš po tichu, že v ruce zbyla ti jen tříšťka z kalichu, v němž vzňala se tvá touha? Že v bídném otroctví jsi úpěl za pýchu
a tváře pobledlé že hnala do smíchu ti slza studu dlouhá? Jen polož na srdce zas hlavu nebohou, a v něm-li písně máš, ty v let ti pomohou,
ty peklo s nebem spojí... Nechť jako meteor, jenž letí oblohou, v sta hvězd se rozsypeš, jen zem když pod nohou ti údiv znepokojí!
Hoj, toku červený, kdy šumíš z hlubiny, z tvých ňader krvavých kdy srší rubíny a ohněm rty mé pálí: na chatu maličkou, na zápal dětinný,
na krásné pohádky u krbu rodiny hoch zapomíná v dáli!
Cookies on Poetry Cove