Zde chovám tebe jenom na obraze, však tvoje oko svědčí o žití – ó rci, že žiješ lásce, mojí snaze, že mohu v tebe naděj složiti!
Ty usmíváš se? V lásky době, když prvně tisknul v náruč jsem tě svou, ten úsměv sletěl na tvář tobě a věčně slit už s tvojí podobou.
Tak viděl jsem tě naposledy, než z prsou vyrvali mně lásku tvou, než tichým bolem zamkly tvé se hledy, by zapřely mi slzu bolestnou.
Síň plesu! Stříbro tonů čisté svou tíseň sladkou dýše do kola, a v kole točí se tvé nožky jisté – ó kdož těm svůdným kouzlům odolá?
I stopil za tebou jsem oko svoje, než bože! jaký výraz v líci zřím? Ach viděl jsem, že zmírá srdce tvoje, a hledám léku – léku nevidím.
Ó znám tvé oko, světice má bledá, vždyť bylo rozkoší mou nejvyšší; však bolesť tu, jež dneska z něho vzhlédá, tu bolesť píseň má víc nestiší!
Ó znám to líce, krásná ženo v kole, toť blaho moje zakopané v hrob... Dnes rozplývá se jako v těžkém bole – kde jest ten úsměv z jara sladkých dob?
A na prsou ve vlnách kolébavých, na kterých rád jsem z duše vylkál bol, ve vnady bujné stopen kouzlech smavých já dlíval kdys a lkál ti: Nepovol!
Však dnes už všecko v nepaměti – sen nejdražší jsem navždy pochoval: Má hvězda krásná zvolna s nebe letí, vše mrtvo, po čem duch můj horoval...
A náruč touží tebe obejmouti, však prázdná navrací se k ňadrům svým; chci vroucí písní srdcem tobě hnouti, však svého hlasu více neslyším!
Jak v struny sahám pro někdejší zvuky, a dotknu se jich, stonem praskají; chci uprchnouti z prahu věčné muky, a neznám cesty více ku ráji...
Chci šumným vínem oklamati duši, však poznávám v něm tvou vždy podobu: chci mysl spít, leč obraz tvůj ji vzruší, a každý pokus padá do hrobu.
Zas usmíváš se? Jako v blahé době tvůj úsměv nese radostnou mi zvěsť, že do shledání dlouho není tobě, ač cesta moje dlouhá, dlouhá jest!
Cookies on Poetry Cove