Když nás březen seřadil co skály,
matička se smála až oči plakaly.
A my s srdcem jarým, s bujarostí v oku:
Čekej nás, matičko, ale bez otroků!
Čekej nás, matičko, ale ne již všecky:
mnozí z nás tam skončí život snivý, děcký
a pak v blahé slasti, v krásném květu činů
přivinou se tobě k mateřskému klínu.
Mnozí klesnou v lůno, z něhož děje kvetly,
jež ti na skráň vtiskly diadém tvůj světlý,
mnozí z nás tam skončí život snivý, děcký,
aby v tobě žily po věky pak všecky.