Prostřed horské vísky,
střecha samý mech,
ukryt domek nízký
v křoví, ve stromech.
V bílé jizbě sedí
bělovlasý kmet,
ze vrásků mu hledí
devadesát let.
Kolem hrá si trocha
drobných pravnuků.
Nejstaršího hocha
vzal teď za ruku.
„Jak ty vzrůstem spěcháš! –
Až tu nebudu,
viď, že nezanecháš
rychtu osudu?“
Tázavě hoch oči
upřel na děda,
na klín jemu skočí,
co říc’ nevěda.
„Milé dítě,“ praví
kmet mu hladě vlas,
„jsem už nedočkavý,
kdy můj přijde čas – –
Hleď, v tom jízby úhlu
sedával jsem kdys –
vidíš moji truhlu?
Nejeden v ní spis.
A tam ruka leží,
dům co od domu,
jak jsem kázal, běží –
teď už k nikomu.
Tam hle, na tom roubě –
pohleď, hochu, naň –
nožem čísla hloubě
kvitoval jsem daň;
účtoval jsem lidu
panskou robotu,
selskou psotu, bídu,
veskou žebrotu!
Tu mé právo dosud,
rychtářská má hůl –
stih’ ji smutný osud:
lid ji zlámal v půl.
Rozbil kládu venku
i tu lavici
– stála ve přístěnku –
na níž vinníci
pykávali zhusta
za své neřesti –
zná ji chasa pustá
teď jen z pověsti!
Byla by i chatu
chátra rozbila,
kdyby z pevných klátů
byla nebyla.
Přišla změna mžikem,
přišly svobody –
kdo byl robotníkem,
hejsa! na hody.
Jak ta léta běží! – –
Jiný čas teď... Střez,
dítě mé, jak střeží
svátosť pravý kněz,
ty mou rychtu sobě;
měj v ní děda rád:
pěkně se mu v hrobě
bude potom spát.