Čím menší národ, tím bud větším činy!
Ať jeho krev se kouří z guillotiny,
ať jeho synů hlavy s popravišť se řítí –
oč menší národ, o to větší jeho Táboriti!
A kdyby na staletí vybili je kati,
ti v dětech svých se k mlatům opět vrátí!
Co jest nám zbraní? Česká kniha,
již století zas národ v ruce zdvihá
a nepřátelům drží před zrakem.
Tam psáno je: „Tys ubíjel nás léta,
nuž hleď a div se, že ten národ zkvétá,
že písní svou, svou vědou je zas junákem!
A píseň tu, a vědu tu chceš vyrvat jemu ještě?
Kde je ten kat a kdeže jsou ty kleště,
by vytrhaly z našich prsou srdce ryzá
a přikovaly do nich jiná, cizá?
Pryč s hněvem tvým! Co příroda ti skytla,
to chraň si dál, však nepřej si, by chytla
zas jednou hranice, a její první svity
by probudily v dětech staré Tábority!
Ještě jsme Slované a Slávy svojí dbáme.
Ta stará rez na poutech i ta pouta zláme –
hoj, myslíš, že se Marka Kraleviče nedočkáme?
Od Visly, Volhy po Maricu, Sávu
slovanský bílý orel zdvihá hlavu,
a nedáte-li žít nám volně, divy tvoře
se jednou octne na prapoře...
Však chcete-li žít s námi v míru,
zde jsme – a v celém světa šíru,
jestli kde přátelství a láska kvete,
nad přátelství Slovanův – většího nenajdete!
Chcem žíti s vámi jako děti sester matek,
chcem půjčit vám, když máte nedostatek,
chcem dost mít, jestli v šťastném srdce tluku
stisknem si s vámi zmozolenou ruku!