Naposled slunko pohledlo zpátky:
v okénko moje červánek kles’,
na stěně bludic rozsvítil řádky,
v duši mi vzbouřil myšlének směs...
Pozvolna v soumrak jizba se noří,
podřimnul stromů ševel a svist –
ha, co tak smutně lampa mi hoří:
naposled, dítě, píšu ti list!
Vzpomínky krásné, čarovní snové,
nejsladších tužeb oživlý zvuk,
objetí vřelá, ohniví rtové,
ozvěna mladých rozkoší, muk:
všecko to v duši jásá i úpí!
Opět jsem živ a mládí si jist;
obrazy rychle řadí se v tlupy:
naposled, dítě, píšu ti list!
Po letech, snílko, vracíš se ke mně!
Tisknu tě k srdci, hladím tvůj vlas,
promlouvám vroucně, domlouvám jemně,
temnoučké plaším mráčky ti s řas.
A když se tratíš ve tmu mně noci,
nemohu dlouho z drahých těch míst,
nemohu divnou tesknotu zmoci –
naposled, dítě, píšu ti list...
Ha, kterak, dítě, vidím tě nyní!
Na skráních vínek jediný květ:
s odvahou tedy v chrámovou síni –
na věky šťastno vyjdeš z ní zpět...
Bledneš a slzíš? Myšlénky klamné!
Trudno mé přání nevěstě číst:
„Žehnám ti vroucně – zapomeň na mne“?...
Naposled, dítě, psal jsem ti list!