To je hluku po vesničce,
to je šumu po horách:
schovejte se, zlaté dívky,
schovejte se v komorách!
Nevděční jsou hoši věru,
neupřímni za lásku:
každý plete na panenku
čepejřivou pomlásku.
Běží děvče po dvorečku,
nožky bosy – nezebe!
„Neutíkej, však jsem darmo
nepřivstal si na tebe!
Nespokojí letos více
červené mě vajíčko:
přicházím já vyšlohati
drahé si tvé srdíčko!
Nezadržíš pomlásku mou
za nějakou hubičku:
přicházím já vyšlohati
drahou si tvou ručičku!“
Hospodář se pousmívá,
panímáma dovádí
a pomlásku na pantátu
skrývá jako za mládí.
Ti to teprv dobře znají,
až se sbíhá osada:
hospodyně za pantátou,
jako běsů hromada!
Pantáta juž podává se,
juž je bitva vyhraná;
za to nyní zajatého
čeká pěkná „štípaná“.
To je hluku po světničce,
nežli mír se urovná,
a než dívka zapláče si –
šťastná jako královna!