Zas dumná slza v oku a na rtu hasl vzdech, když hudba ke mně kroků jak lehký vála dech.
Můj bože, je to přízrak či opět nový klam? Ne, ne, ty ženo s číší, juž dávno tebe znám!
Tvůj pohled – hvězdy vzplání, tvá ústa – písní sklad, tvá ňadra – sladké smání, tvé hnutí plno vnad.
Tak plamenné máš oči, však rty tak tajemné: ó promluv, božská ženo, co žádáš ode mne?
A žena číš mi k retu a hudbou zní jí hlas: „Jsem poesií světů a Bohem věčných krás!
Tys poznal lásku ženy a pěl tak do žáru, leč pij! a zpěv tvůj šlehne jak z toho poháru.“
A já si zakryl tváře a vzúpěl po tichu: „Juž dávno vína záře mně zhasla v kalichu!
Juž dávno, dávno dopit ten divokrásný žal, co poslední mně kapkou hruď ještě rozerval!“
Zas žena číš mi k retu, zas hudbou zní jí hlas: „Jsem poesií světů a Bohem věčných krás!
Tys poznal srdce matky a tak mu vroucně pěl: nuž, pij! a budeš zpívať, že svět to neslyšel.“
A já se třásl v touze, již ruku vztáhl snad, leč v pláči tichém pouze jí k nohám smuten pad’:
„Ó vínem tím mne opil čas dávný, daleký! Je nevyzpívám v písních, bych zpíval na věky!“
Zas žena číš mi k retu a hudbou zní jí hlas: „Jsem poesií světů a Bohem věčných krás!
Máš ještě jinou matku, ta je tak chudičká, že drahým démantem jí juž každá písnička!...“
Och, což jsem skočil hbitě tak roztoužen, tak mlad, a jako matce dítě jí v sladkou náruč pad’:
„Jak chudičké té matce nepíti ku zdaru? Ó vypiju až do dna, bychť smrt pil z poháru!“
Cookies on Poetry Cove