Ó kdybys lidstvo miloval,
což bys mu neulevil?
smrť nezachoval hádankou
a ráj mu nevyjevil?
Proč děsným duši poznáním
mi probuzuješ ze snu,
že věčně mrtev zůstanu,
jak ve hrob chladný klesnu?
Tak snil jsem roztrpčen kdysi,
než vyplul měsíc hladce,
než slavík zazpíval opět
a já se vzbudil sladce...
„Ó zaplaš teskné ty stíny,“
hlas do srdce se vtírá,
„kdo práci zasvětí život,
ten nikdy neumírá!
Spíš hvězda s oblohy padne
a perla v moři zhasne,
než zhyne myšlénka velká
a slovo písně krásné!“