Zná lidstvo mnohý hlahol divoký,
jenž drtí loutnu, trhá struny,
jenž na bojiště žene otroky
a králům bije o koruny;
jenž k nebi nářkem stená zoufalým
a v peklo věčnou kletbou padá:
já zvuk ten v bolesti své rozpálím
a naučím ho úpěť: Zrada!
Ó zrada, zrada, pohleď kamkoli!
Ty hvězdy, k nimž jsi někdy toužil,
ty lesy, moře, všecko okolí,
po kteréms jindy orlem kroužil:
ta mrtvá příroda och, nezhyne,
ta zoufalosti tvé se rouhá –
ó vesmíre, ty děsný zlosyne,
či nejsi krev a vražda pouhá?!