Pod křížem.

Vesnička. Hle, chudé chýže! Nad ní v horách nahoře ukřižovaný Bůh s kříže hledí po své oboře.

U stop kříže kleklo dítě. Ze školky jde. Slabikář položilo na zem hbitě, spjalo ručky, zvedlo tvář

zbožně, prostě vzhůru k Bohu, měkkým hláskem jen jen cinká modlitbičku nad oblohu za mamičku, za tatínka...

Zmizelo pak stezkou pravou. Chvilku ticho, tichounko. Jde kol dívka, žnečka s travou... Zarděla se lehounko,

klekla pod kříž. Sličným čelem dotkne se ho, zavzdychá; šeptá cos – před spasitelem srdéčko se ostychá!?

Bláhové! Ty oči, tváře, oč tu prosí, samy zradí: o, kéž brzy od oltáře půjdou spolu... Zlaté mládí!

Vstalo děvče, zašlo kdesi. Po chvíli kol horal šel. Smutně hlavu k ňadru věsí: hle! tu visí spasitel!

Klekne na zem, vzhůru zírá s důvěrou a s pokorou; modlí se a slzu stírá – potlouklo mu pod horou...

Zle juž nyní, hůře bude! Oč se modlí v této chvíli? Snášet bídu vždy a všude aby Bůh mu dodal síly!...

Stoupá dolů občerstvený, a hle! tu se ke kříži matka vrhá. S hořem ženy vzhůru k Bohu pohlíží;

ruce lomí, úpí, stená, vstává, Boha zaklíná, a zas padá na kolena a zas ruce sepíná...

Doma pláče čtvero dětí – – Nikde nemá pokoje: vyrván dítkám od objetí otec musil do boje...

Letí střemhlav ku své chýži. – Jde kol pěvec, v srdci žal; i ten padnul k tomu kříži, ruce sepjal, zaplakal:

„Umučený! pohleď dolů na ten dobrý, bědný lid: propadneš se – s křížem spolu, nebudeš o, moci zřít,

kterak jemu nepřátelé za částí rvou půdy čásť: zachraň dědictví mu celé, zachraň drahou, tesknou vlasť!“...