Na hrobě syna dlívala a smutně lkála, vzdychala; a každý vzdech ten matičky tu provázely slzičky.
A rok za rokem konec bral, a v ňadrech pořád větší žal, a slzí tolik na zracích, co hvězd ve modrých oblacích.
A nářek vniká v oblohu, že rouháním to na Bohu, na Bohu hříchem, na lidech – a syna tíží každý vzdech – –
„Ach, lidé, dobří lidičky, jak mohou vyschnout slzičky, jak může vyjasnit se zrak, když v očích syna těžký mrak?!
Ach, lidé dobří, v žalu mém poraďte radu po moudrém, ach, poraďte a řekněte, jak možno spatřit dítěte?“
„„Jednou se za rok duchové scházejí v lodi chrámové. Ty-li chceš syna viděti, na hřbitov musíš pospěti
a pro všelikou příhodu mít kohouta v svém průvodu!““ Kohouta skryje v zástěří a ku hřbitovu zaměří.
A právě půlnoc – mrtvých čas – a z věže hučí, zvonu hlas, dvanáctkrát hučí teskný zvuk – hoj, jaký to pod kříži hluk!?
Po dvou umrlci v dlouhý řad, a v zadu jeden s nimi mlad’: ten matný zrak a strhaný divoce koulí na strany,
a v ruce slzí nádobu, co za ním tekly do hrobu – – – Jak v průvodu ho spatřila, zděšena přes zeď skočila,
přes zeď, co hřbitov hradila, a na dědinu pádila. Však již ji zahléd’ mrtvý host, a v půlnoci skok lehký dost –
tož jeden ku zdi, druhý přes a třetí za matkou ho nes’. A matka letí bez dechu, a mrtvý za ní v pospěchu;
za nimi horem v tuž stranu hladových hejno havranů. Vidí to matka, slábne již – a umrlec vždy blíž a blíž.
Hoj, těžký, těžký je ten šat, zdržuje divý její chvat: strhla a sborník shodila, co mnohá léta nosila:
Rozsápe oděv umrlec a pádí za ní, pádí přec. A matka zrychlí ještě spěch, ač nohy slábnou, slábne dech.
A ze vzdálí jak bludička již zableská sem lampička, zableská lampa, okno, chýž – však umrlec jí v patách již.
Hoj, těžký, těžký je ten šat, zdržuje divý její chvat: tož dušegrejku shodila, co ve svátek jen nosila.
Rozsápe oděv umrlec a pádí za ní, pádí přec. „Hoj, počkej, matko, počkej jen – přetěžký mrtvého je sen:
tvé slzy hůře závaží na pokoj jeho doráží!“ A zachechtá se divoce a rozpne náruč široce,
studenou náruč po matce – – A matka vidí rodnou chýž, však bez sil klesá na práh již: za sebou slyší dutý hlas –
a ještě skok – a klesá zas – – A tu pojednou milý zjev: kohoutí slyšet z klínu zpěv, a co ten zpěv a co ten zvuk,
přestala bouře, přestal hluk. Upadl rázem umrlec, nedostal starou matku přec. Do chýžky své se dostala
a měkce sobě ustlala, ustlala, více nevstala. – Po kraji zkázka jediná: nešťastný nářek pro syna –
však blaze rodičům se sní, když dítky pro ně zaslzí. –
Cookies on Poetry Cove